Povídky

Mé místo a TY

17. března 2016 v 18:45 | Tereza
Seděli jsme na lavičce a mlčky koukali do tisíce blikajících světel. Praha umí být kouzelné místo, když víte, kam jít. Užívala jsem si pocit, že mám zase na chvíli rozhled a kontrolu nad světem. I když jenom osobním klamem. Už byla tma, vítr studil na zátylku a ve vzduchu byla cítit bouřka. Cítila jsem se volná jako tenkrát, když jsem tu poprvé seděla sama, s deníkem a tužkou v ruce a řekla si, že tohle bude Moje místo. Místo kam budu moct utéct, když si budu potřebovat odpočinout od toho každodenního koloběhu života. Chytla jsem Tě za ruku a věděla jsem, že to prožíváš se mnou. ,,Víš co je zvláštní? Že mi s tebou nevadí ticho. Jakoby to bylo úplně běžný… Zkrátka jako když sdílíš všechny myšlenky se mnou." ,,Někdy zkrátka slova nejsou potřeba lásko." A tak jsme mlčeli a čekali, než přijde bouřka. Tolik vzácných okamžiků, které si chci uchovat. Zadíval ses mi hluboko do očí a já se zase cítila jako nahá, nahá s pocitem, že ve mně vidíš úplně všechno. A já si pořád nejsem jistá, co se ti honí hlavou. V myšlenkách jsem se ocitla u toho, jak klidně vypadáš, když spíš, jakoby svět nechystal žádné další rány a bylo to jenom místo, kde se můžeš zachumlat do peřiny a naprosto klidně spát. A ráno, když se vzbudíš, přitáhneš si mě k sobě a šeptem mi řekneš dobré ráno a já se začnu okamžitě usmívat. Někdy se vzbudím v noci a půjdu Ti udělat snídani do postele, protože ty se vážně vždycky probudíš první… Takže budeš mít půlnoční snídani. Ani nevím, kam jsem se to myšlenkami dostala, ale chtěla jsem ti říct, že ti vážně začínám věřit. A to znovu vůbec není lehké...

Střepy minulosti-povídka

3. března 2016 v 16:02 | Tereza

Střepy minulosti


Slunce zrovna začínalo barvit mraky do nevídaných barev ranního rozbřesku a on ji našel spící na balkóně, ležíc mezi tunami barev a štětců. Lehký vítr profukoval dovnitř do místnosti a nechával závěsy napospas vlát. Stál na okraji a pozoroval, jak jí vlasy padají do tváře. Na krku měla červené čárance, které poté zpozoroval i na zápěstí… Miloval pohled na její spící obličej, vypadala tak nevinně, ruce stočené na hrudníku a její rty se občas nenuceně pohnuly.
Myšlenky se mu zatoulaly do dob, kdy měla karmínově červené vlasy a při každém paprsku slunce se rozzářila, jako by ji odchovalo a porodilo samotné štěstí. Ruku v ruce se procházeli po lese, úchvatná vůně jehličí a svobody přebíjela její jemný parfém. Dvě silné duše byly na okamžik pohlceny kouzlem přírody. Když stáli na útesu, koukajíc do hlubin země, zvedla z trávy padlé kvítky a začala si je vplétat do vlasů. Připadalo mu, jako kdyby všechny starosti odpluly a jeho mysl zůstala naprosto čistá, s jedinou myšlenkou na ni. To ticho, klid a harmonie. V těchto místech zanechali kousek sebe. A potom se všechno rozplynulo. Na tyhle kouzelné okamžiky vzpomínal jen ve snech a chtěl se tam vracet častěji a častěji. Bolest a bezmoc, ztráta a zoufalství. Při každém mrknutí mu bylo připomenuto, že je to realita. Padala a útes se jí vzdaloval stejně tak jako on. Výkřiky a temnota. Dvě duše, roztříštěny v nekonečnu. A každý střep letěl opačným směrem.

Slunce zrovna začínalo barvit mraky do nevídaných barev ranního rozbřesku, a on ji našel spící. Spící na věčnost mezi tunami barev. A rudá barva byla hlavním hercem. Lehký vítr jí cuchal vlasy dál a dál. Na krku měla rudé čárance, které zabarvily zbytek jejího křehkého těla. Těla, které se roztříštilo. Realita, kterou nikdy nechtěl poznat. Miloval ji. Miloval, když usínala a měla ruce stočené na hrudníku. Miloval, když promluvila ze spaní a začala se smát. Jenže teď se nesmála. Rty měla nehybné a jediný její úsměv byl v jeho vzpomínkách.

Vzal ji do náručí a šel vstříc místům, kde se naposledy cítili oba šťastní. Košile se mu zmáčela do barev smrti, stejně tak, jako jeho myšlenky. Nesl ji, s pýchou neustále žasnul nad její krásou a byl odhodlaný ji zpátky předat slunci. Byli zpět na útesu. ,,Kdy to přestane bolet?" ,, Když budete mít štěstí, tak nikdy." Pravil jeho vnitřní hlas. Ušel ještě pár kroků k té kouzelné mýtině, položil ji mezi sedmikrásky a po tisící koukal, jak spí.

 
 

Reklama

Rubriky